O Dhammapadam
Predhovor k 2. vydaniu českého prekladu DHAMMAPADAM, zbierke kánonických výrokov, ktoré sú vysoko cenené v celom budhistickom svete. Všetky výroky v tejto zbierke sa pripisujú Buddhovi. Pri jej čítaní sa človek neubráni porovnaniu budhistického svetonázoru so svetonázorom, ktorý vznikol na základe vedeckého a technického pokroku za posledných dvesto rokov, a kladie si otázku, nakoľko je takýto materialistický pohľad na skutočnosť skutočne moderný, keďže nedokázal odpovedať na otázku zmyslu osobného života a viedol k postupnému vymazávaniu etického rozmeru zo spoločenského a verejného života.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Veršovaná sbírka moudrých průpovědí a mravních ponaučení Dhammapadam patří k nejstarším, nejčastěji citovaným a nejvíce překládaným buddhistickým textům. Jeho nejznámější a zároveň nejautoritativnější verze tvoří součást Koše rozprav (Suttapitaka) pálijského kánonu, je dílem neznámého redaktora a pochází z doby mezi 3. a 1. stol. př. Kr. Více než polovinu strof, většinou šestnáctislabičných dvojverší, jejichž autoři rovněž zůstávají anonymní, sestavitel převzal z jiných míst kánonu, aby čtenářům či posluchačům přiblížil původní duch Buddhova učení, ne-li přímo slova jeho zakladatele, obsahující návod, jak dosáhnout v životě vyrovnanosti, zbavit se vášně a hněvu, odvracet se od zlého a potlačením touhy se osvobodit ode všeho světského strádání.
Přestože smyslem antologie je hlásat buddhistický ideál klidu, bezvášnivosti a neulpívání, neomezuje se pouze na mravoučné výklady, ale čerpá i z lidové moudrosti a z životní zkušenosti mnišských i laických autorů. Kromě toho však zde nacházíme četné výroky a průpovědi, jež nejsou buddhistického původu, nýbrž čerpají ze stejných pramenů indického mudrosloví jako posvátné texty džinistů, Mahábhárata, Paňčatantra, Hitópadéša či Manuův zákoník.
Průpovědi obsažené ve sbírce jsou nejenom nestejného stáří, ale i literární hodnoty. Mnohé z nich mají ráz scholastických pouček, určených k memorování, a v zemích tzv. jižního, théravádového směru buddhismu, např. na Šrí Lance, tvoří důkladná znalost tohoto textu základní předpoklad, jejž musí splňovat každý novic, aby dosáhl vyššího zasvěcení. Nechybí ale mezi nimi ani verše vykazující skutečné básnické hodnoty, plné působivých příměrů, metafor, slovních hříček a ozdob, jež se v Indii odedávna těšily značné oblibě. K hlavním důvodům, proč si sbírka mezi buddhistickými laiky, ale i nebuddhisty stále uchovává svou popularitu, nicméně patří její hluboké mravní poselství, ideál činorodého snažení, bdělé horlivosti a spořádaného života, hlásaný srozumitelným, nevyumělkovaným jazykem, schopnost skloubit šíření ryze buddhistických ctností s oslavou všelidských hodnot.
Prostý, gramaticky průzračný styl textu ovšem zdaleka neznamená, že Dhammapadam je dílem jednoduchým a snadno pochopitelným. Sevřená poetická forma použitá k vyjádření hlubokých filozofických pravd, básnická zkratka nahrazující obsáhlé výklady i mnohoznačnost základních pojmů, umožňující řadu různých interpretací, při studiu originálu prohlubují duchovní obzor přemýšlivého čtenáře, jenž má příležitost vnímat celou škálu významových odstínů zároveň, získat vhled do poselství dávných myslitelů v celé jeho komplexnosti; naproti tomu překladatele staví před nutnost jednoznačné volby jediného z mnoha možných překladů, který se stává zároveň (svým způsobem vždy zplošťujícím) výkladem i komentářem.
Jako názorný příklad může posloužit již samotný název díla a smysl, který je v něm obsažen: pojem dhamma (sanskrtsky dharma), jímž Buddha označoval svou nauku, bývá porůznu překládán jako „zákon“, „řád“, „právo“, „morálka“, soubor mravních předpisů, jež „drží“ vesmír pohromadě (k vyjádření této představy indolog V. Miltner navrhl použít archaického participia necessitatis „držmo“), slovo padam znamená mezi jiným „slovo“, „stopa“, „stezka“, „verš“. Vedle názvu Cesta k pravdě, uvedeného v podtitulu tohoto překladu, navrhli překladatelé po celém světě řadu dalších alternativních přetlumočení – „Stezka ctnosti“, „Cesta spravedlivosti“, „Stopa vyznání“, „Slova pravdy (víry, zákona)“, „Výroky o náboženství“, „Verše o držmu“ – z nichž každé je svým způsobem opodstatněné, avšak žádné si nemůže činit nárok na to, že s jistotou vystihuje původní záměr autora (či kompilátora).
Jestliže renomovaným odborníkům činí potíže postihnout pravý smysl samotného názvu Dhammapadam, úkol zprostředkovat poselství celého textu západnímu čtenáři na překladatele klade mnohonásobně vyšší nároky: vyžaduje jak důvěrnou znalost historického a nábožensko-filozofického kontextu, v němž dílo vznikalo, tak schopnost překládat z pálijského originálu, protože převody z druhé ruky, pořízené překladem již existujících překladů do evropských jazyků, jen dále znásobují úskalí zjednodušení, zkreslení a nezbytně jednostranných řešení provázejících přenos myšlenek vlastních jednomu kulturnímu okruhu a vyjádřených jemu specifickými výrazovými prostředky do zcela odlišného historického kontextu. O to záslužnější je současný pokus zprostředkovat českému čtenáři původní text ve filologicky korektním a odborně fundovaném překladu, podloženém znalostí páli a erudicí indologa i religionisty.
Pálijské Dhammapadam je nejenom nejstarší a nejznámější recenzí tohoto díla, náležející k rané buddhistické škole théravády, ale také jedinou, jež se dochovala v úplnosti. Kromě toho existují ještě tři další verze: nedávno objevená Dharmapada ve středoindickém dialektu (prákrtu) gándhárí, z níž máme k dispozici něco přes polovinu původního textu, sanskrtská recenze Udánavarga patřící k severní sarvástivádinské tradici, jež se v originální podobě zachovala zhruba ze dvou třetin (1 050 veršů) a jako celek je známa hlavně z překladů do čínštiny, tibetštiny a tocharštiny, jakož i drobnější zlomky Dharmapady školy mahásanghiků v buddhistickém hybridním sanskrtu. Existence různých variant a jejich značné místní i časové rozšíření svědčí o popularitě tohoto typu didaktické literatury ve všech směrech buddhismu.
Z období zhruba kolem roku 450 n. l. se datuje vznik pálijského textu Dhammapadatthakatha, obsáhlého komentáře, který podává nejenom zevrubný filologický a exegetický rozbor každé ze 423 průpovědí, ale i podrobný popis okolností, za kterých byl určitý výrok pronesen. Situaci zpravidla dokresluje mravoučným příběhem, anebo přesněji kázáním v podobě poučení o nauce (dhammadésaná), jehož autorství je přisuzováno přímo Buddhovi. Komentář, podobně jako vlastní text sbírky Dhammapadam, je tematicky rozčleněn do 26 kapitol, avšak v řadě případů jedním vyprávěním ilustruje obsah dvou i více strof, takže počet uváděných podobenství, bajek a legend, jež si co do barvitosti a popularity nezadají s literaturou džátak, příběhů o předchozích Buddhových zrozeních, dosahuje jen 299.
Nacházíme zde množství starých lidových povídek, pohádek a zkazek, z nichž mnohé se staly součástí světového kulturního dědictví, např. vyprávění o moudrém králi Váránasí, jenž podobně jako chalífa Hárún ar-Rašíd v noci v přestrojení chodil mezi svůj lid, anebo příběh matky Kiságótamí, jejíž mrtvé dítě Buddha slíbil oživit, pokud mu přinese hořčičné zrnko z domu, kde dosud nikdo nezemřel (Dhp. 114), vyskytující se s drobnými obměnami v řeckých, arabských, hebrejských, perských i koptských zpracováních alexandrovského cyklu. Vzájemné přejímání a ovlivňování však neprobíhalo pouze jedním směrem: válečná lest s dřevěným slonem, v jehož útrobách se ukrylo šedesát bojovníků, kterou v romanci o Udénovi a Vásuladattě použil král Padždžóta (Udénavatthu k Dhp. 21–23), naopak svědčí o zdomácnění pověsti o trojském koni v indickém prostředí.
Do Evropy se Dhammapadam dostalo jako vůbec první pálijský text v r. 1855 díky edici a latinskému překladu, jež v Kodani vydal V. Fausboll. Jeho první překlad do němčiny pořídil r. 1860 A. Weber, po němž následovaly překlady L. V. Schrödera (1892), K. E. Neumanna (1893), P. Dahlkeho (1919) a R. O. Franka (1923). Do angličtiny sbírku poprvé přeložil r. 1870 F. Max Müller (v r. 1885 byl anglický text vydán i v metrickém převodu do němčiny), z mnoha dalších překladatelů zasluhují zmínku James Gray (1881, 1887), A. J. Edmunds (1902), Súrijagoda Sumangala (1914), P. L. Vaidja (1934), N. K. Bhagvat (1936), S. Rádhákrišnan (1950), či Nárada Théra (1952). Dále bylo dílo přeloženo do francouzštiny, italštiny, ruštiny a švédštiny (nedávno vydaná slovenská verze vznikla druhotným přetlumočením anglického překladu), existují jeho vydání v barmštině, japonštině, sinhalštině, thajštině, tamilštině i dalších indických jazycích; čínské sbírky Fa-ťü-ťing a Fa-ťü-pchi-jü-ťing obsahují verše, jež zhruba odpovídají pálijské předloze, avšak jejich řazení a obsah vykazují četné odlišnosti, takže spíše než o překlad se jedná o svébytné texty čerpající ze společné tradice.
Důstojným příspěvkem k rozsáhlé světové překladové literatuře, usilující o zprostředkování buddhistických zásad, všelidských mravních hodnot a dávné moudrosti, obsažených ve strofách Dhammapady je i současný překlad. Nezbývá než popřát jeho druhému vydání vnímavé publikum a čtenářům (v buddhistickém duchu zároveň všem bytostem) sabbamangalam – všemožný prospěch a zdar.
PhDr. Jan Filipský, SCs.
Praha, červen 2001
